Císařský řez (sectio caesarea/sectio cesara/SC) je jedným z historicky najstarších porodnických výkonov, jehož kořeny sahají až do starověku. Název je pravděpodobně odvozen od lat. caedere - řezati, nikoli od "císař". Tento názor byl spojen nejspíše s mimořádností tohoto výkonu. V současnosti naopak patří k nejčastějším operacím v porodnictví a jeho indikace stále stoupají. Císařský řez patří k nejstarším operacím, které lidstvo ve svých historických pramenech pamatuje.
Již v šestém století před naším letopočtem vydal antický římský panovník Numa Pompilius nařízení, že mrtvá těhotná se nesmí pohřbít, aniž by z jejího těla vyňat plod. Operace byla vykonávána i u živých žen již ve starověku. Prvá dobře zdokumentovaný případ provedeného císařského řezu na živé ženě pochází z roku 1610; operatérem byl německý chirurg Jeremias Trautmann, a operovaná údajně byla jeho žena, která zemřela následně pravděpodobně na embolii.
Úmrtnost se v minulosti blížila 100 %, nejčastěji z důvodu zánětu pobřišnice. Později u žen úmrtnost výrazně klesla díky třem zásadním objevům medicíny: antiseptické práci, objevu krevních skupin (a tím bezpečnější transfúze) a objevu penicilinu ve 20. století. Vývoj a zlepšování technik a anestezie dále snížily riziká a umožnily provádět císařské rezy za podmínek zachování života matky i dítěte.
Historické kořeny a první dokumentované případy
Kořeny císařského řezu údajně sahají do antického Říma; zejména v římském právu existovala povinnost vyjmout plod, aby mohla být matka i dítě pohřbeny odděleně. Římská tradice a následné křesťanské právo ovlivnily vykonávání zákroku i v jiných kulturách. První doložený případ živě přeživší matky a dítěte je uveden z 16. století ve Švýcarsku, kdy žila žena Jacob Nufer a provedený zákrok byl považován za záchranný pro plod; avšak jeho práce nebyla zdokumentována v plném rozsahu až do 17. století.
Podle některých historických záznamů byl první kompletně zdokumentovaný průběh cisárskeho rezu až v roce 1610, kdy jej provedl Jeremiáš Trautmann ve Wittenbergu. Pacientka po operaci zemřela z důvodu infekce; děloha nebyla sešívána. Postupně se ukázalo, že bez sterilizace a antibakteriální léčby byla úmrtnost velmi vysoká. Teprve s rozvojem asepsy, antiseptik, a následně antibiotik došlo k poklesu mortality a zlepšení výsledků operačního zákroku.
Průběh operace a technické milníky
Historie operace zaznamenala několik klíčových technických posunů. Z dřívějších praktik, kdy se řez prováděl na demarkační vrstvě a bývalo riziko infekce vysoké, se časem vyvinuly bezpečnější techniky. V 18. století se objevují první popisy techniky s orientací na transverzní řez a postupné vylepšování způsobu sutury. Zlom nastal po zavedení anestezie, která umožnila operaci provést jemněji, s delším časem pro pečlivé operační kroky a minimalizovala šok u pacientek.
V 19. století došlo ke zlepšení dané operace díky mikrobiologii, asepsím a asepsi, které snižovaly riziko infekce. Poté následovalo zavedeni transfuze po druhé světové válce a široké používání antibiotik, což dále zvedlo bezpečnost a úspěšnost výkonu. Důležitémi technickými změnami bylo uvedení příčného řezu v dolním děložním segmentu (anti-kraniálním směrem) na úkor podélného řezu a rozšíření používání závěrů děložních stehů, které skrápěly ránu a zlepšovaly uzávěr děložní dutiny.
V současnosti je císařský řez standardní operační výkon, který se provádí zejména v případech ohrožení zdraví nenarozeného dítěte, ohrožení zdraví matky nebo nemožnosti porodu cestou přirozeného porodu. Thomsonova autorita klinických guideline České gynekologické a porodnické společnosti zdůrazňuje, že operace by se neměla provádět na přání bez medicínského důvodu.
Role anestezie, sterilizace a antibiotik
Průběh operace zahrnuje anestézii-celkovou či regionální (epidurální či spinální)-a zahájení proniknutí břišní stěny k děloze. Z dutiny děložní se vyjme plod, poté se podpoří stahování dělohy podáním uterotonik a následuje vyšetření dutiny dělohy po odstranění placenty. Dále se uzavírá děložní dutina a vrstvy břišní stěny; často se zavádějí drény pro odtok tkáňového sekretu a následně jsou odstraněny druhý den po operaci. Dočasná katetrizace močového měchýře bývá standardem kvůli dočasnému porušení vyprazdňování moči.
Bezpečnost a výsledek byly historicky limitovány neexistující sterilizaci a nedostatek antibiotik; dnes však díky sterilizaci a moderní péči nadále dochází k lepším výsledkům. Změny zahrnují i technické adaptace, jako je snížení rizika poranění okolních orgánů a zvýšení úspěšnosti hojení švů. Postoperační péče zahrnuje hygienu, dohled nad pitným režimem, a sexulání abstinenci po šestinedělí, stejně jako postupy pro detekci a zvládnutí pooperačních komplikací.
Statistická a geografická dimenze
V některých regionech a obdobích byl podíl císařských řezů výrazně vyšší v důsledku sociálních, kulturních a medicínských faktorů. V současnosti se počet císařských řezů zvyšuje i v důsledku preferencí založených na zdravotní indikaci dítěte, i když často existují diskuse o vlivu na následné těhotenství. V některých případech „cisársky rez na prianie“ bývá bulvárně uváděn a odborníkmi považován za sporné označení, jelikož se jedná o volbu rodičky v kontextu obav a rizik porodu.
Průběh a doprovodné informace v čase
Autori v různých kulturách a epochách popisují průběh a etiku postupů při císařském řezu, některé záběry zdůrazňují dramatické a riskantní situace, kdy se matka i dítě dostávali do obtížných podmínek. Z historických kronik vyplývá, že u starověkých a středověkých praktik byl vysoký rizikový profil a úmrtí se týkala zejména infekcí a sepse. Přínosy anestezie a moderní mikrobiologie zásadně změnily tuto realitu: dnes je císařský řez běžnou součástí porodnictví, která zachraňuje životy matek i dětí.
- Rané civilizace a náboženské/diskurzní kontexty: vyjmutí plodu z těla a pohřbívání odděleně bylo považováno za nutné pro přežití dítěte.
- Průkopnické zákroky a první dokumentované úspěchy v 16.-17. století, často s vysokou mortalitou.
- 19. století a rozvoj anestezie, antiseptik a lepších technik šití ran zlepšily bezpečnost výkonu.
- 20. století a pokroky antibiotik, transfuze a moderní chirurgie ještě více snížily rizika.
Současné shrnutí a význam pro porodnictví
Celosvětově se císařský řez stal standardní operací, která zachraňuje životy, pokud přirozený porod není možný či by ohrozil zdraví ženy či dítěte. Větší důraz na kvalitu péče, sterilitu, anestezii a pooperační monitorování vede k výraznému zlepšení výsledků. Zároveň se klade důraz na to, aby šlo vždy o indikovaný výkon a nebyl prováděn bez medicínského důvodu.
Jako součást historie lékařství poskytuje císařský řez nejen praktické poznatky o chirurgické technice a anestezii, ale také o sociálních a kulturních vlivech na rozhodování pacientek a zdravotnického systému napříč věky.
Technické poznámky a rizika spojená s výkonem
Možné riziká během operace zahrnují těžké krvácení vyžadující transfúzi, poranění okolních orgánů (močový měchýř, močová trubice, tenké i tlusté střevo, nervy) a pooperační infekce. Rizika mohou vzniknout i při anestezii; podrobnosti a individuální rizika by měly být projednány s anesteziologem. Mezi pooperační komplikace patří dočasná porucha vyprazdňování močového měchýře a střevních kliček, infekce ran, vzácně abscesy, píštěle a trombóza; velmi vzácně se mohou objevit embolie a smrtelné komplikace.
Průběh zdravotního výkonu zahrnuje: anestezii, průnik do dutiny břišní, vyjmutí plodu, podání uterotonik, kontrolu dutiny děložní, uzavření dutiny a jednotlivých vrstev břišní stěny, a obvykle drény. Po operaci bývá obvykle zachován klidový režim šestinedělí a důraz na hygienu, dohled nad pitným režimem a vyvarování se koupelí během tohoto období.